Karate

Umění boje holýma rukama. Přísné dodržování předpisů, poslušnost, tvrdost, milimetrová přesnost...na těchto základech je postaveno karate. Jedno z nejrozšířenějších bojových umění.

Karate patří mezi nejtvrdší bojové umění, které nevyužívá k souboji zbraní. Vyvinulo se jako většina východních stylů z prapůvodního čínského chuan-fa (dnes mylně označováno za kung-fu). Největší rozvoj však karate zaznamenalo na ostrově Okinawa (dnes jeden z japonských ostrovů). Ten se v době středověkých konfliktů různých mocných japonských rodů stal centrem výcviku nejlepších bojovníků. Okinawa se stala postrachem pro panovníky a ti proto vydali na tomto ostrově zákaz nošení jakýchkoliv zbraní. Bojovníci se tedy soustředili na boj holýma rukama, popřípadě si zbraně tvořili z jednoduchých řemeslných nástrojů (nunchaku z malého cepu na obilí, tonfa z rukojeti od mlýnského kamene atd.).

Počátkem 17. století provedli Japonci invazi na ostrov Okinawa a podmanili si ho. K zákazu zbraní přidala japonská nadvláda zákaz výcviku všech bojových umění. Tím však jejich vývoj nepřímo podpořila. V této době začínají vznikat tajné bojové spolky, které se v roce 1629 spojují do tajné fronty proti okupantům. Výsledkem bylo nové bojové umění beze zbraní, pojmenované te (ruka - nejdůležitější zbraň tohoto bojového umění), později Okinawa-te.

Pro japonskou moc se bojový styl te stal obávanou hrozbou a až do konce okupace (v roce 1875 se Okinawa stává součástí Japonska) byl spojený s tajemstvím a ilegalitou. Tajné spolky však i v nastalé době míru pracují na zdokonalení válečného umění. Výcvik te byl na Okinawě legalizován až v roce 1903, kdy byl také pro svůj vynikající vliv na fyzickou kondici a zdraví cvičenců zařazen jako povinná součást tělesné výchovy na školách. Zlegalizování dostalo také bojové umění nový název. Skládal se ze tří znaků . První znak se čte kara a označuje čínskou dynastii Tchang, která stála u prapůvodních idejí tohoto bojového stylu. Druhý znak se čte te a označuje ruku, třetí znak se čte džucu a znamená umění. Celý název tedy zněl karate-džucu, tedy čínské umění ruky.

Trénink okinawského karate-džucu spočíval především v otužování úderových ploch ranami do nejrůznějších pomůcek (viz.obrázek 3). Podstatnou část tréninku tvořil také nácvik kata - sestavy útočných a obranných technik v nízkých postojích. V nich si karatisté zdokonalovali rychlost a přesnost provedení technik, stabilitu a dynamiku pohybu, prostorovou orientaci a pohybovou koordinaci. Protože cvičenci byli trénováni pouze na tvrdé až smrtící údery a kopy, neexistoval souboj ve dvojici. V pozdějších dobách se experimentovalo se zápasem v brnění (nazývané bogu).

Toto expandující bojové umění začalo mít velký vliv například i na systém výcviku v japonské armádě. Japonský korunní princ Hirohito sledoval exhibici v Okinawě, jež na něj udělala takový dojem, že jeho zpráva podnítila detailní studium tohoto umění v Japonsku. V roce 1922 pozval japonský ministr školství do Tokia pana Gičina Funakošiho, aby předvedl karate-džucu poprvé na japonské půdě. Funakoši do roku 1924 prosadil, aby se karate-džucu zavedlo jako povinný výcvik také do japonských škol. Brzy bylo v Japonsku více studentů karate-džucu než na Okinawě.

V roce 1936 se největší mistři karate rozhodli na změně prvního znaku. Nový znak se čte také kara a označuje výraz "prázdný". Výměna znaku měla odstranit z názvu čínský vliv (Japonsko totiž v této době vstupovalo do koloniální války s Čínou) a zdůraznit přiklánění k buddhismu. Z názvu byl také vypuštěn třetí znak a jméno bojového umění se zkrátilo na KARATE.

V Japonsku začalo vznikat mnoho různých škol karate, z nichž nejvýznamnější jsou shotokan (zakladatelem Gičin Funakoši), godžu-rju (Čódžun Mijagi), šito-rju (Kenvo Mubani) a kyokushinkai. Zakladatelem posledního stylu byl Masutatsu Oyma - člověk, který proslavil karate po celém světě svými exhibičními zápasy s býky, kterým dokázal například holou rukou zurážet rohy. Při jednom vystoupení dokonce zabil býka holou pěstí. Oyma se považoval za neporaženého člověka, svou sílu získával extrémním tréninkem. V roce 1948 dokonce odešel na horu Kiyozumi, kde se dvacet měsíců v úplné samotě věnoval pouze tréninku karate.