Bojová umění

Kendo

Kendo je japonské bojové umění, jehož počátky jsou spřaženy s výskytem tradičního japonského meče a sahají až do období Nara (710-794). Japonský meč – symbol, který je odpradávna úzce spjat s historií japonského národa, kultury a lidu, byl chodem historických událostí postupně zdokonalený v jedinečnou a perfektní válečnou zbraň a zároveň byl i vysoko ceněný jako jedinečné umělecké dílo. V období Heian (794-1185) se stává výsadou japonských válečníků (samurajů) a tak umění boje s mečem (původně kenjutsu, později kendo) prožívá svoje zdokonalení až do mistrovské podoby. Vzniklo velké množství tradičních šermířských škol – ryu (hlavně od období Muromachi 1392-1573), jejichž způsob boje se, předáváním z generace na generaci, zachoval až dodnes
        Hlavní náplní studia šermu těchto starých škol bylo studium a praktikování kata – souboje, který učí práci s mečem, učí vnímat vzdálenost a hrozbu, zdokonaluje techniku, učí správným pohybovým návykům a zároveň mentálně rozvíjí studenta prostřednictvím dopředu dohodnutých modelových situací blížících se reálnému boji na život a na smrt.  Jelikož umění boje s mečem bylo pro samuraje nejen privilegium a ctnost, ale hlavně způsob jak přežít, mnoho škol si zachovalo charakteristické kata a techniky, které byly v boji jedinečné a které dávaly studentovi recept jak souboj na život a na smrt zvládnout.  
        Samurajové častokrát cvičili celý život od svého útlého dětství s cílem pochopit a studovat systém boje svého učitele nebo dané školy. Při praktikování technik se používaly meče skutečné, které byly časem nahrazeny meči dřevěnými. I přesto však cvičení s dřevěným mečem (bokutem) neumožňovalo cvičit techniky naplno a precizně, protože cvičení bylo stále velmi nebezpečné a docházelo k vážným (i smrtelným) zraněním. Tak se postupem času, okolo roku 1750, začal do výuky japonského šermu začleňovat nový prvek, a to ochranné brnění – bogu, velmi podobné japonské válečné zbroji a bambusová náhrada meče – shinai. Tyto dva prvky umožňovaly procvičovat techniky japonského šermu v reálných bojích s výrazným poklesem vážných zranění v porovnání s použitím dřevěného nebo skutečného meče. Oba tyto prvky, bogu i shinai, se s menšími obměnami používají dodnes jako neoddělitelná součást kendo. Na přelomu 19. a 20. století vzniká spojením a normalizací starých škol moderní (dnešní) kendo, které používá při své výuce jednak cvičení kata s použitím dřevěných (i skutečných) mečů, ale i cvičení s bambusovým mečem v bogu.  
        Dnešní kendo není sport v klasickém sportovním vnímání, jak se o něm častokrát říká, ale je to hlavně tradiční japonské bojové umění s hlubokými kořeny  sahajícími až do 1000 let staré historie, neodmyslitelně spojené s legendárními samuraji. I přesto, že se v kendo konají turnaje a soutěže, měly by hlavně sloužit jako další a jedinečný zdroj zkušeností a konfrontace schopností, zručnosti a šermířské dovednosti v boji, kde není nic dopředu dané a určené. kendo jako honba za úspěchem a slávou, nebo pochybnými benefity je velmi laciné a povrchní, bez hlubšího pochopení základních principů japonského šermu a budo. Moderní sportovní kendo je tak další nástroj jak zdokonalit svoje šermířské schopnosti, bojového ducha, fyzickou připravenost či mentální rovnováhu. Avšak bez tradičních hodnot jako úcta, laskavost, čest, láska, respekt, samurajské (rytířské) ideály atd., je to jen mávání s bambusovým klackem. Kendo se totiž nehraje na výhry a prohry, nebo medaile a diplomy. Kendo se studuje. Pro hlubší pochopení kendo je nutné se ponořit do studnice vědomostí a ne jen plavat na povrchu.
    Myslím, že je vhodné kendo chápat jako systematický výchovný proces, který nikdy nekončí, který harmonicky rozvíjí člověka jak po fyzické tak hlavně po mentální stránce prostřednictvím šermířských technik a ideálů budo. Domnívám se, že níže uvedená přísloví lépe vystihují smysl cvičení kendo v dnešní době, kdy praktické použití mečů, v podstatě, nemá místo.

„jestli chceš být dobrým šermířem, musíš být hlavně dobrým člověkem“

„jestli je duše špinavá, tak i meč je špinavý“

„v učení není možné dosáhnout bodu, kdy můžeme popravdě říct, už vím“

Já osobně jsem toho názoru, že smyslem cvičení kendo je samotné cvičení kendo. Ano, je náročné, je tvrdé, kontaktní, častokrát bolestivé a jeho studium je trnité, či častokrát „bezcílné“. Avšak skutečná podstata cvičení je cvičit bez cíle, oddat se cvičení a studiu. Potom kendo člověka obohatí „zázračným“ způsobem. Naučí ho jak přistupovat k lidem, jak se chovat, jak řešit problémy běžného života – samozřejmě, jen pokud je srdce studenta otevřené. Myslím, že kendo a jeho systematické studium se pozitivně podepíše na každém, kdo se rozhodne kráčet touto cestou – cestou meče. Na závěr slova jednoho moudrého člověka, nechť jsou nám/vám motivací:

„...cesta, která je lehká, nikam nevede...“ Lao’c